středa 1. října 2014

Vitrážová okna


Vitrážové okno s okrasným vyřezávaným dekorem
V tomto článku se budu věnovat popisu výroby vitráže. Tento postup jsem vymyslel po několika neúspěšných pokusech o výrobu zdobených oken do jedné diorámy, snad se Vám bude následující text hodit... 
Francouzské slovo vitráž (vitrail) znamená prosklenou plochu (nejčastěji okno), která je vyrobena sklenářem z menších kusů skla a nemá umělecký charakter. Naopak vitraj je skleněná plocha často náročně výtvarně zpracovaná do různých výjevů, je prováděna umělcem. Finální výrobek má vzhled obrazu, či ornamentu, který díky prosvítajícímu světlu získává pro diváka velkou dramatičnost. 
Když mi bylo asi pět let, byl jsem jednou v Katedrále svatého Víta na Pražském hradě při západu Slunce. Když se Slunce přiblíží k obzoru, prosvítí ohromnou vitraj rozety v hlavním průčelí nad vchodem a do hlavní lodě vrhne různobarevné paprsky světla. Pro pozorovatele uvnitř je to monumentální pohled, který si od té doby stále pamatuji. 

TROCHA TEORIE O SKLE: 
Dnešní skleněné tabule se vyrábějí mnoha moderními technologiemi. Patří sem například tažení, válcování, lití nebo plavení skla na plochu roztaveného cínu. Díky těmto technologiím jsou dnešní okenní tabule naprosto čiré, bez bublin a rovné jako vodní plocha. Další výhodou je možnost výroby velkých formátů skla.
Ve středověku se však okenní tabule vyráběly ručně válcováním, nebo foukáním. Proto nešlo vyrobit velkou plochu, ale jen menší formáty. Na každé tabulce byly patrné mnohé nerovnosti, bublinky a jiné defekty. Metoda foukáním spočívala ve vyfouknutí skla pomocí sklářské píšťaly do tvaru koule, která se následně dále zformovala do válce. Ten se poté podélně rozříznul a takto vzniklý skleněný plát se za tepla narovnal a nařezal. Vzniklé tabulky se pak zasadily do olověných pásků s průřezem tvaru písmene H. Takto zohotvené tabulky se dále letovaly k sobě pomocí cínu. Výsledné okno pak mělo vzhled sítě s průhlednou či barevnou výplní. Při pohledu z venčí jednotlivé tabulky odrážejí světlo pod trochu jiným úhlem, takže okno působí, jako když má každá tabulka trochu jiný odstín šedé barvy.
Několik vitrážových oken připravených k zasazení do modelu domu
POSTUP:
NÁVRH OKNA:
Protože nemám žádný počítačový program, ve kterém bych si okno navrhnul, postupuji pěkně postaru. Nejprve si na milimetrový papír narýsuji vzor budoucího okna, je to sice trošku zdlouhavější, ale mě to nevadí- modelaření není o spěchu, ale o trpělivosti.
Existuje nepřeberné množství různých jednoduchých vzorů, pokud však potřebuji nějaký náročnější prvek, používám křivítko, úhloměr a kružítko. 





jednotlivé vzory vitráží

složitější vzory

VLASTNÍ POSTUP:
Postup je opravdu velmi primitivní. Používám acetátovou fólii, olověný drátek, vteřinové lepidlo, dvě pinzety s ostrým hrotem, zubařskou sondu a skalpel, kterým řežu drátek na potřebnou délku. 




Použitý materiál a nástroje

Na hotový návrh okna položím průhlednou acetátovou fólii tloušťky O,5 mm, kterou po jejích stranách přilepím lepicí páskou po celém obvodu. Na acetátovou folii pak lepím tenké olověné drátky o průměru 0,1 mm.
Lepení drátku, vpravo hotové okno
V místě kontaktu drátků je dobré naznačit spoje vzniklé letováním jednotlivých skel. To provádím jemným zatlačením plochého nástroje do měkkého olova.
Imitace letovaných spojů jednotlivých skel
Během manipulace dochází k různému poškrábání a odření povrchu. Vteřinové lepidlo také nechává na čiré fólii bílé stopy- postrach modelářů lepících letadla. Těmi se ale nemusíme příliš znepokojovat. Plochu stačí jen zběžně očistit debonderem, protože následující postup celý povrch krásně zacelí a sjednotí.




Poškrábaný povrch a  bílá mlha po vteřinovém lepidle
B
ARVENÍ:
Dalším krokem je barvení jednotlivých skel. Používám transparentní barvy Tamiya, nebo plně krycí akrylové barvy Andrea.





Barvení jednotlivých sklíček

Barvení jednotlivých skel


VYTVOŘENÍ VLASTNÍHO SKLA:
Abych docílil drobných nerovností skla, tak jak tomu bylo ve skutečnosti, zalévám celý povrch dvousložkovým čirým epoxidem, který jinak používám k imitaci vody (viz. článek zde). Zalití provádím až na závěr všech prací. Po dobu tuhnutí pryskyřice je dobré model zakrýt, nebo uzavřít, aby se na lepivý povrch neprášilo.
Okno před nalitím pryskyřice a okno po nalití
Do středu okna naliji malou kapku, kterou pak štětcem rozetřu do okolí a zároveň z povrchu sesbírám největší bublinky, postup je hodně podobný, jako při vytváření vodní hladiny (odkaz zde). Ty nejmenší však nechávám, protože si myslím, že dobře imitují různé kazy ve skle.
Roztírání pryskyřice a vybírání bublin štětcem
HOTOVO: 
Po dokonalém zatvrdnutí pryskyřice (většinou 24 hodin) je okno připravené k zasazení do rámu a následně i do budovy. Hotové okno je dobré zamaskovat páskou, aby se při manipulaci nezašpinilo, či jinak nepoškodilo.
Hotová okna- v detailu jsou patrné drobné bublinky a vady skla


ZÁVĚR:
Detailní pohled na vitrážová okna
Nebyl jsem si jistý, zda tento postup vůbec bude fungovat, ale po určité době člověk dostane cvik a práce přibývá relativně rychleji než z počátku. I tak je ale tento postup zdlouhavý a na koncentraci náročný. Práci se snažím prokládat přestávkami, protože po delší činnosti se záda a krční páteř snadno proměňují v tuhý stařecký hrb. Když si ale člověk dá tu práci, myslím že výsledek pak opravdu stojí za tu námahu.  


ODKAZY:
Lepidla, která používám zde
Styropor- výroba budov z cihel zde

měřítko: 1/35

pondělí 1. září 2014

Louka- vrak Volkswagen Beetle


vrak Volkswagen Beetle ve vysoké trávě
V této poslední části článků o stavbě vraku brouka se dočtete o ztvárnění minidiorámy. 
Při pobytu na naší chalupě jsem dostal nápad ztvárnit nesečenou louku s vysokou suchou trávou, do které bych umístil model vraku Volkswagenu. Aby podložka nepůsobila jednotvárně, rozhodl jsem model umístit do mírného náklonu směrem k divákovi. Chtěl jsem, aby měl celý model co nejmenší hmotnost, proto jsem pro stavbu podstavce zvolil materiály styropor a sololit, které jsou velmi lehké a dají se snadno lepit horkým lepidlem z tavné pistole.  

vrak Volkswagen Beetle ve vysoké trávě
PODSTAVEC:
Nejprve jsem ze styroporu vyrobil základ terénu, který jsem sofistikovanou a jemnou metodou (mlácením kladiva) vytvaroval do lehkého svahu. 




Vytvarování terénu

Pak jsem vše zasadil do podstavce ze sololitu natřeného černou barvou. Černou barvu podstavce jsem zvolil schválně, protože se mi zdá, že nejméně ruší oko při pohledu na model. Materiál jsem lepil horkým lepidlem z tavné pistole, což velmi urychluje celou práci.
Pracovní stůl s podkladovými fotografiemi
TERÉN:
Na hotový základ terénu jsem pak nanesl kaši zhotovenou z papírmaše,
jemného křemičitého písku, drobných kamínků a pigmentů zemitých odstínů.


Hmotu jsem rozmíchal ve vodě do konzistence hustší kaše, kterou jsem na povrch tvaroval prsty. Po zatuhnutí jsem se pustil do výroby louky.

LOUKA:
Pohled do zarostlého motorového prostoru vozidla
Chtěl jsem ztvárnit nesečenou louku z období letních měsíců. Ta se vyznačuje poměrně rozmanitou vegetací a vysokou suchou trávou, která vyrůstá z hustých zelených drnů. Ty tvoří celý podklad a nejsou tolik vidět. Kdo někdy sekal takovou louku kosou, jistě ví, že drny jsou zacuchány do tvaru víru a jsou mezi sebou hustě propleteny tím, jak se stébla různě ohýbají při foukání větru. Aby má louka vypadala realisticky, držel jsem se fotografií nesečené louky, kterou máme přímo za naší chalupou (samozřejmě bez vraku vozidla)

DRNY:
Jako základ drnů jsem použil koudel, kterou jsem obarvil štětcem barvami Vallejo a Andrea. Barvení jsem prováděl ledabyle, abych zachoval i přírodní barvu konopí, které perfektně imituje suchá stébla trávy.
Materiál pro výrobu drnů a lepení drnů k povrchu pinzetou
Nabarvené konopí jsem pak mezi prsty zacuchal a propletl. Na povrch jsem je lepil disperzním lepidlem Ponal. Do takto připraveného povrchu jsem pak zasadil model vraku.
Model vraku přilepený na své místo
SUCHÁ STÉBLA:
Stébla jsem vyrobil ustřižením vlasu z levných štětců. Je dobré stříhat vždy různou délku vlasu.
Výroba suchých stébel trávy
Nejprve jsem vždy uchopil pár vlasů do pinzety a po ustřižení je vždy hned zapíchnul mezi zelené drny. Stébla jsem k povrchu zatím ničím nelepil. 




Zapichování stébel do zelených drnů pinzetou

Je důležité, aby vše vypadalo nepravidelně, na některých místech jsou suchá stébla nahloučena blízko u sebe, jinde jsou řidčeji. Při zatravňování je dobré postupovat po malých úsecích a vše průběžně kontrolovat ze všech stran.
Na povrch celé minidiorámy 14x11 cm jsem spotřeboval dva velké ploché štětce.

ROZBITÍ JEDNOLITOSTI VEGETACE:
Pro dodání rozmanitosti vegetace jsem ještě do zeleného podkladu doplnil drobné bílé kvítky

Drobné bílé kvítky


Do vysoké trávy jsem ještě přidal  klasy ze své zásoby sušených rostlin.
Sušená rostlina pro výrobu klasů

Doplnění klasů na různá místa louky
Finální vzhled louky
Vše jsem pak přelakoval levným, silně tužícím lakem na vlasy Tesco, který se mi osvědčil lépe než ty od značkových výrobců.  

ZÁVĚR:
Celý model jsem od počátku stavěl s jasným záměrem. Chtěl jsem si vyzkoušet ztvárnění rezavého vraku za použití primitivních modelářských metod, bez užití všemožných patinovacích přípravků a rozmanitých technik, kterými se v posledních letech hemží modelářské časopisy. Rozhodl jsem se, že model postavím pouze pomocí proškrábání plastu a slané metody, odkaz na článek zde
Zároveň jsem si chtěl zkusit ztvárnit divokou luční diorámu, pro kterou jsem se inspiroval pobytem na chalupě. Ztvárnění louky bylo poměrně rychlé a jednoduché. Pokaždé když teď model pozoruji, vracím se do příjemných letních měsíců.
vrak Volkswagen Beetle ve vysoké trávě

vrak Volkswagen Beetle ve vysoké trávě
POUŽITÝ MATERIÁL:
styropor, sololit, koudel, levné štětce, sušená vegetace 

ODKAZY:
vrak Volkswagen beetle- stavba zde
vrak Volkswagen beetle- barvení zde
sladko-slaná metoda zde.

článek vyšel také v časopose Modelář Extra 21- za chyby, které se v článku vyskytují je odpovědná redakce

měřítko 1/35